Little Richard zasvětil celý život ďáblově muzice. Díky bohu!

Richard Wayne Penniman, který zemřel v sobotu v požehnaných 87 letech, byl známý spíše jako Little Richard. Jeden ze strůjců rokenrolu však nebyl malý ani vzrůstem, ani osobností. Hity jako Tutti Frutti nebo Long Tall Sally tu naštěstí zůstanou.

Little Richard na jednom z pozdních vystoupení Foto: Bruce Yeung / Shutterstock.com

Pravděpodobně se ta scéna odehrála v dokumentu Lemmy, kde baskytarista Motörhead se svými hudebními kumpány rozebíral milovanou hudbu. Tu myšlenku vyřkl Dave Grohl, ale ostatní souhlasili: Tři otcové zakladatelé rokenrolu byli Elvis Presley, Jerry Lee Lewis a Little Richard.

Tehdy, v roce 2010, se zdálo až neuvěřitelné, že kromě Elvise tu oba zbývající průkopníci jsou stále s námi. Vždyť rokenrol, padesátá léta… jevilo se to tak vzdáleně! Po víkendu už tu z prvních velikánů oné vzrušující éry tedy zůstává jen čtyřiaosmdesátiletý Lewis. Ale stejně jako to platí u Elvise, také hudba a vliv Little Richarda nejsou jeho skonem nijak umenšené.

Kupříkladu dopad, který měla jeho hudba na kluky, kteří se o pár let později proslavili jako The Beatles, byl jedinečný. John Lennon miloval Elvise jako nadšený posluchač, ale až Richardův singl Long Tall Sally z roku 1956 jej v němém úžasu přiměl pořídit si kytaru.

O deset let později nejslavnější kapela světa odehrála svůj poslední koncert před platícím publikem. A navzdory tomu, že už tehdy byla vydaná místy až experimentální deska Revolver, píseň Long Tall Sally v podání Paula McCartneyho uzavírala show v sanfranciském Candlestick Parku, stejně jako stovky vystoupení předtím.

Little Richard byl prostě esencí rokenrolu a dokázal pobláznit kdekoho. Přitom pro vstup do showbyznysu v konzervativních padesátých letech neměl zrovna nejlepší předpoklady. Byl černý, byl gay a vyrůstal v silně religiózní rodině, která rhythm and blues považovala za hudbu ďáblovu.

Také proto v sedmnácti opustil domov a záhy se přidal ke kapele Buster Brown’s Orchestra, jejíž frontman mu ustanovil přezdívku z dětství, od té doby byl mladý pan Penniman známý jako Little Richard. V roce 1955 vydal úspěšný singl Tutti Frutti, o rok později ještě úspěšnější Long Tall Sally, se kterou, jak už bylo řečeno, elektrifikoval mládež i v zámoří.

Doma ve Spojených státech navíc pomohl odstraňovat segregaci, když jednak nechal padnout mýtus, že „barevný“ muzikant nemůže uspět ve „white only“ klubech. A jednak tím, že na jeho koncerty začalo chodit smíšené publikum, byť uvnitř stále ještě fyzicky oddělení.

Po prvních úspěších založil vlastní kapelu, v roce 1957 vyrazil na turné po Austrálii, kde poprvé ohlásil, že končí s hudební kariérou a jde na duchovní dráhu. K tomu se mimochodem váže kuriózní historka. Na konci koncertu na stadionu v Sydney byl silně otřesen „zářivou červenou koulí letící přes nebe“. Myslel si, že jde o znamení od Boha, přitom viděl „jen“ start družice Sputnik.

Nicméně k rokenrolu se nakonec vrátil, v roce 1962 mu v Británii a Německu předskakovali právě Beatles a jejich baskytaristu zasvětil do svého pěveckého stylu. „Za hodně z toho, co dělám, vděčím Little Richardovi, a on to dobře věděl. Naučil jsem Paula všechno, vtipkoval rád,“ napsal McCartney na svém Twitteru. Tehdy jej doprovázel Billy Preston. V roce 1964 do jeho kapely na krátký čas přišel i mladý Jimi Hendrix.

Přes další pauzy zůstal Little Richard rokenrolu nakonec věrný. Například v Praze se konečně představil až v roce 2005, ale i ve třiasedmdesáti to poctivě rozjížděl. S odchodem bouřlivého zpěváka a klavíristy se původní rokenrol odebírá víc a víc do historie. Nicméně bez něj by moderní hudba měla možná úplně jinou tvář.