Little Richard zasvětil celý život ďáblově muzice. Díky bohu!

Little Richard na jednom z pozdních vystoupení Foto: Bruce Yeung / Shutterstock.com
Pravděpodobně se ta scéna odehrála v dokumentu Lemmy, kde baskytarista Motörhead se svými hudebními kumpány rozebíral milovanou hudbu. Tu myšlenku vyřkl Dave Grohl, ale ostatní souhlasili: Tři otcové zakladatelé rokenrolu byli Elvis Presley, Jerry Lee Lewis a Little Richard.
Tehdy, v roce 2010, se zdálo až neuvěřitelné, že kromě Elvise tu oba zbývající průkopníci jsou stále s námi. Vždyť rokenrol, padesátá léta… jevilo se to tak vzdáleně! Po víkendu už tu z prvních velikánů oné vzrušující éry tedy zůstává jen čtyřiaosmdesátiletý Lewis. Ale stejně jako to platí u Elvise, také hudba a vliv Little Richarda nejsou jeho skonem nijak umenšené.
Kupříkladu dopad, který měla jeho hudba na kluky, kteří se o pár let později proslavili jako The Beatles, byl jedinečný. John Lennon miloval Elvise jako nadšený posluchač, ale až Richardův singl Long Tall Sally z roku 1956 jej v němém úžasu přiměl pořídit si kytaru.
O deset let později nejslavnější kapela světa odehrála svůj poslední koncert před platícím publikem. A navzdory tomu, že už tehdy byla vydaná místy až experimentální deska Revolver, píseň Long Tall Sally v podání Paula McCartneyho uzavírala show v sanfranciském Candlestick Parku, stejně jako stovky vystoupení předtím.
Little Richard byl prostě esencí rokenrolu a dokázal pobláznit kdekoho. Přitom pro vstup do showbyznysu v konzervativních padesátých letech neměl zrovna nejlepší předpoklady. Byl černý, byl gay a vyrůstal v silně religiózní rodině, která rhythm and blues považovala za hudbu ďáblovu.
Také proto v sedmnácti opustil domov a záhy se přidal ke kapele Buster Brown’s Orchestra, jejíž frontman mu ustanovil přezdívku z dětství, od té doby byl mladý pan Penniman známý jako Little Richard. V roce 1955 vydal úspěšný singl Tutti Frutti, o rok později ještě úspěšnější Long Tall Sally, se kterou, jak už bylo řečeno, elektrifikoval mládež i v zámoří.
Doma ve Spojených státech navíc pomohl odstraňovat segregaci, když jednak nechal padnout mýtus, že „barevný“ muzikant nemůže uspět ve „white only“ klubech. A jednak tím, že na jeho koncerty začalo chodit smíšené publikum, byť uvnitř stále ještě fyzicky oddělení.
Po prvních úspěších založil vlastní kapelu, v roce 1957 vyrazil na turné po Austrálii, kde poprvé ohlásil, že končí s hudební kariérou a jde na duchovní dráhu. K tomu se mimochodem váže kuriózní historka. Na konci koncertu na stadionu v Sydney byl silně otřesen „zářivou červenou koulí letící přes nebe“. Myslel si, že jde o znamení od Boha, přitom viděl „jen“ start družice Sputnik.
Nicméně k rokenrolu se nakonec vrátil, v roce 1962 mu v Británii a Německu předskakovali právě Beatles a jejich baskytaristu zasvětil do svého pěveckého stylu. „Za hodně z toho, co dělám, vděčím Little Richardovi, a on to dobře věděl. Naučil jsem Paula všechno, vtipkoval rád,“ napsal McCartney na svém Twitteru. Tehdy jej doprovázel Billy Preston. V roce 1964 do jeho kapely na krátký čas přišel i mladý Jimi Hendrix.
Přes další pauzy zůstal Little Richard rokenrolu nakonec věrný. Například v Praze se konečně představil až v roce 2005, ale i ve třiasedmdesáti to poctivě rozjížděl. S odchodem bouřlivého zpěváka a klavíristy se původní rokenrol odebírá víc a víc do historie. Nicméně bez něj by moderní hudba měla možná úplně jinou tvář.