Zpívat lidem vlastní texty je největší rajc, přiznává Ondřej Fencl

Kytarista, klávesista, zpěvák, textař a skladatel Ondřej Fencl je na hudební scéně od začátku století a naposledy rozčeřil vody v rámci konkurzu na klávesáka Olympiku. K devětatřicátým narozeninám si nyní nadělil novou desku své kapely Hromosvod.

Hromosvod vznikl jako dětská kapela v roce 1994 a s více či méně zásadními změnami v sestavě funguje dodnes. Jeho aktuálním počinem je album Na kraji nebe, které vznikalo u Borise Carloffa ve studiu Soundevice. Kromě toho Fencl hraje s Lubošem Pospíšilem, Oskarem Petrem, Vladimírem Mertou, Janem Hrubým či kapelou Schodiště. A do toho si letos střihnul konkurz do Olympiku, který byl sledovaný a vyvrcholil s hromadou výčitek. Protože spolu v jedné z kapel hrajeme více než dvacet let, bylo by trapné předstírat vykání.

Závěr konkurzu byl docela vypjatý. Jak se na to díváš s odstupem?
Byl jsem z toho finále trochu roztrpčený. Petr Janda jednak řekl do médií, že to rozhodnutí bylo jednoznačné. To mě mrzelo, protože jsme do poslední chvíle byli ve hře všichni. A pak napsal, že Pavel Březina měl největší podporu fanoušků, což tak taky nebylo. Ale nakonec jsme si to s Petrem vyjasnili a vlastně to dopadlo, jak mělo. Pavel se do Olympiku hodí, je to instrumentálně zdatnej klávesista, klidnej člověk, co tam dobře poslouží, a to nemyslím nijak hanlivě. Kdežto já bych tam poskakoval jako čertík z krabičky a strhával na sebe pozornost.

Takže ti nevadí, žes to místo nedostal?
Vlastně jsem si dost oddechl, že nemusím rušit koncerty a řešit, co s celým tím svým hudebním světem. Slyšel jsem, že Pavel si sice může zahrát jinde, ale nesmí být členem jiné kapely. A já bych třeba z Hromosvodu z logiky věci prostě nikdy nevystoupil. Takže by nastal problém. Takže je všechno jak má být.

Petr potom všechny klávesáky pozval na červencový koncert ve Stříbrné Skalici. Já tam teda nemohl, protože jsem zrovna měl dvě hraní se Schodištěm. Během léta jsem nakonec otextoval i pět písniček na novou desku Olympicu. Takže mír (smích).

V aktuální sestavě Hromosvodu hrají (zleva) Jaryn Janek, Ondřej Fencl, Vojtěch Jindra, Hana Kašpárek Vyšínská a Tomáš Marek. Foto: archiv Ondřeje Fencla

Aktuálně vyšla deska Na kraji nebe a já vlastně nevím, jestli je to nové album Hromosvodu, nebo tvoje první sólovka. Tak jak to je?
Je to právě něco mezi. V roce 2016 jsme ukončili starou sestavu Hromosvodu a já původně udělal Ondřej Fencl trio, na letní akce jsme ale logicky přibrali i rytmiku, aby to mělo grády. Vypadalo to tedy už na pětičlenný Ondřej Fencl band, ale většina pořadatelů stejně psala Hromosvod a mně bylo nakonec líto zahodit značku, kterou jsem dvacet let piplal jako svoje autorské vyjádření. Tak tomu poslední rok až dva důsledně říkáme Ondřej Fencl a Hromosvod. A ta deska té visačce odpovídá. Třeba písnička Na kraji nebe je dotek toho, co jsme hráli dřív, ale většina ostatních věcí už vznikla na zkouškách s novou sestavou. Přičemž dřív jsem měl jasnou představu a jednotlivým muzikantům leckdy i nosil noty. Teď kluci vybrali z mých dosud nevydaných písní ty, které se jim líbíly, a dělali jsme na nich všichni dohromady.

Je fakt, že titulní skladba je echt starý Hromosvod, jen snad s lepším zvukem.
To je ještě píseň z mého žižkovského období a dokonce měla být na minulé desce.

Když jsem nové album poslouchal, tak bych jako singl vybral píseň Urpín. Vím, že to je tvoje autorská skladba, ale zní mi jako zaranžovaná lidovka. A to mají lidi rádi.
To by se hodilo i proto, že je to duet se Zuzanou Mikulcovou, docela známou slovenskou zpěvačkou. Jenže ta píseň na desce původně vůbec neměla být. Naživo se líbí, ale v celkovým kontextu je trošku zavádějící. Leckdo by řekl „folkloreček“. A já moc nechtěl, aby si lidi mysleli, že nový Hromosvod je něco jako nový Čechomor. Proto je i na desce až předposlední.

Takže pečlivě skrytá?
Ono to vzniklo tak, že jsem dal našemu kytaristovi Vojtovi Jindrovi balík svých písní ze všech možných období a on si tuhle vybral, že je dobrá. Já přitom Urpín považoval za trochu dětskou věc, kterou jsem napsal po jednom rozchodu v roce 2004, tehdy skutečně trochu pod vlivem Čechomoru. S kapelou jsme se aspoň snažili dělat všechno pro to, aby to znělo jinak.

A ještě jdete s trendem česko-slovenských duetů…
To jo, proto mi to taky kluci omlacovali o hlavu (smích). Psali jsme si o té písni s Bárou Zmekovou, měla chuť to nazpívat, ale pak to nějak usnulo, a když se Bára znovu ozvala, už byla písnička hotová. Také ji zkusmo skvěle nazpívala Zuzana Mojžíšová, známá slovenská etnografka a folkloristka, která mívala kapelu Družina a teď vydala desku, která boduje v různých world music žebříčcích. Jenže to bylo echt folklórní, to fakt byla Banská Bystrica v kroji.

Načež mi od Davida Landštofa přišla tisková zpráva, že Zuzana Mikulcová, kterou jsem do té doby neznal, vydává singl. Poslechl jsem si ze zvědavosti její hlas a zásadně se mi zalíbil. Napsal jsem jí mail, jestli by neměla zájem a ona odpověděla mailem s nazpívanou písničkou… první pokus a hned přesně tak, jak jsem si to představoval. Bez manýry, popově, výrazem daleko od bystrických kopců. Spontaneita zafungovala a bez velkých cavyků jsme to takhle dali na desku. Takže další z padesáti tisíc česko-slovenských duetů. O tom už je i Kumšt, ne?

Proč jsi vlastně rozpustil původní Hromosvod?
Byla to dlouholetá super kamarádská parta, deset let v jedné sestavě, taková rodina… ale už poněkud hudebně vyčerpaná. Někteří spoluhráči navíc nebyli moc schopní sami tvořit a byli zvyklí na noty. A já jsem čím dál víc toužil mít kapelu, kde budou všichni muzikanti lepší než já. Původně jsem teda myslel, že to ukončím úplně, nakonec jsme Hromosvodu dali půlroční odmlku a začali to pak dělat jinak.

No ale přitom dát každému jeho part v notách, to jsi přece původně preferoval, ne?
Jasně, je to můj přirozený muzikantský vývoj, že ta parta je dneska jiná. Dřív jsem to chtěl mít do poslední noty pod kontrolou a teď to mám naopak – rád se nechám překvapit, co kdo svým nástrojem vykouzlí.

Kapely většinou fungují dvojím způsobem. Buď jsou to kmenoví spoluhráči, co dostávají honoráře za koncerty, a pak se třeba podílejí na nákladech na desku. Anebo session muzikanti, kterým platíš za čas ve studiu. Jak to máte vy?
Něco mezi tím. Všechny desky Hromosvodu se zatím platily hromadně z kapelního fondu, tedy z pěněz z koncertů. To jsem teď dělat nechtěl, protože mám v kapele muzikanty, kteří se tím vesměs živí, a nemůžu jim koncertní honoráře, už tak ne kdovíjak vysoké, sebrat. Takže desku jsem si zaplatil sám a taky se teď cítím víc oprávněný s ní cokoliv dělat. Ale ve studiu všichni hráli zadarmo.

Když jsem to album posluchal, tak jsem občas měl pocit, že ses snažil, aby bylo všechno až příliš dokonale nafrázované, vyslovené, zazpívané… a ve výsledku to na mě působí, jako by se hlavní vokál nějak odděloval od té citlivé muziky.
On je můj zpěv taky hodně nahlas, byl jsem posedlý tím, aby lidi rozuměli každému slovu. Poslechl jsem si třeba poslední desku Vypsaný fixy a částem textu nerozuměl. Přišla mi to škoda, zvlášť u takového básníka, jako je Márdi.

Druhá věc je ta, že nejsem kdovíjaký zpěvák, potřebuju k vyjádření pódium a lidi, kterým svoje písně vykládám. Ve studiu jsem se snažil, aby všechno frázovalo a ladilo, a jak nejsem hlasový profík, ne vždy tam možná pak ty emoce byly tak přítomné, jako když to hnán živou kapelou posílám do publika. Kluci říkají, že na koncertech daleko víc vyprávím.

Všechny texty jsou navíc v bookletu, který je na dnešní poměry až nebývale bohatý.
Nakonec má dvacet stránek. Když už booklet, tak fest… a aby si ho mohl přečíst i člověk, co hůř vidí. Naše cílová skupina jsou dvě dioptrie plus (smích).

Původní sestava Hromosvodu dnes občas doprovází Vladimíra Mertu a Honzu Hrubého pod názvem Mertohrubosvod. Foto: archiv Ondřeje Fencla

Jaké máš dneska s Hromosvodem ambice?
Těžko říct. Když jsem byl malej, tak jsem myslel, že dobudeme svět, když jsem byl větší, tak jsem zjistil, že to tak asi nebude. A teď bych si moc přál, abychom se dostali na úroveň na kapely, na kterou do klubu kdekoliv po Česku přijde sto lidí. Nebo třeba aspoň padesát. Čehož není snadný dosáhnout – zvlášť u takovýho staromilce bez Faceboku jako jsem já. Muzikantské poměry se navíc dost změnily. Před patnácti lety jsme přijeli s Hromosvodem do Ostravy do Boomerangu a přišlo padesát lidí, kteří jen tak vyrazili do klubu na kapelu, kterou neznali. To dnes téměř nikde neexistuje.

Já mám pocit, že kdybys obdobnou sestavu dal dohromady před těma patnácti lety, tak jsi teď mohl být jinde… nebo ne?
Je to možný. Zamíchat sestavou jsem chtěl už v roce 2010 v době desky Zimní čas. Jenže v kapele hráli mí životní kámoši, a to nakonec zvítězilo. A taky jsem udělal chybu, že jsem se dvacet let důsledně v PR vyhýbal svému jménu, protože mi připadalo trapný propagovat sám sebe. Jenže za tu dobu jsem v muzice něco objezdil a dokázal… a najednou jsem zjistil, že lidi si Hromosvod s mým jménem prostě nespojují. 

Jednu dobu jsem z tebe měl pocit, že máš trochu pifku na mnohé producenty, že si tě nevšimli a vytahují jiné muzikanty, u kterých se navíc často stalo, že krátce zazářili a zase zmizeli. Byla tam nějaká takováhle hořkost?
Z toho už jsem taky vyrostl. Mám myslím zpěvný písničky, ale posílat je kvůli tomu do rádií je asi nesmysl. Navrhoval jsem teď z jedné skladby zkusit udělat radio edit, ale Boris Carloff mě přesvědčil, že tohle nikdo z velkých komerčních tahounů hrát nebude. 

Máš představu proč? Kvůli žánru? A dokážeš tu svou muziku vůbec nějak žánrově zařadit?
Třeba kamarád, bubeník Martin Vajgl po poslechu desky řekl, že je to takový městský folk. Podle mě je to zvláštní mix mého kotlíkaření i bigbíťáctví, což jsou obě polohy, které mi nikdo neodpáře. Výsledek je možná originální, ale fakt to není mainstream. Je asi taky znát, že jsem spíš vypravěč, než zpěvák, a ve výsledku je cítit i muzika, kterou hraju s veterány. A jejich fanoušci si to taky nejvíc kupují, na koncertech s Mertou, Hrubým, Pospíšilem nebo Oskarem Petrem jdou cédéčka Hromosvodu kupodivu docela na dračku. 

Pro koho budeš hrát, až sám budeš starej?
No, já si nemyslím, že to je muzika pro starý lidi, jen mám problém ji k těm mladším dostat. Přitom na svých básničkách mám ověřeno, že se to líbí i mladejm holkám. Pro patnáctky to není, pro lidi dvacet až třicet jo, jen se asi pohybuju v nemoderních komunikačních kanálech.

Dá se srovnat, jak tě naplňuje hraní Zmrzlináře s Oskarem Petrem nebo Tenhle vítr jsem měl rád s Lubošem Pospíšilem oproti vlastním písničkám?
Když lidi poslouchají tvoje texty, tak je to největší rajc. Navíc když je hraješ s kapelou, která je složená plus minus z vrstevníků, i když já jsem teď v Hromovsvodu prakticky nejmladší. U ostatních skupin hodně záleží na tom, jestli se někam vyvíjíme. Zmrzlinář byla moje oblíbená písnička odjakživa, navíc s Oskarem hraje mladá kapela plná skvělejch muzikantů, takže to je pokaždý magie. Vítr hraju třináct let a někdy už je to samozřejmě stereotyp. Ale pak do 5P přijde záskok na kytaru nebo na bicí, a je to znova zábava. Takže záleží na okolnostech.

Byl to od tebe kalkul, záměr jít pomáhat těmhle hudebním… chtěl bych říct důchodcům, ale řeknu spíš matadorům?
Bacha, tehdy to ještě nebyli ani důchodci! (smích) Byla to dost náhoda. Luboš Pospíšil nás v Kutný Hoře viděl s Pájou Táboříkovou hrát s revivalem Hudby Praha Uširváč, a pak mi zavolal… Po vydání desky Zimní čas, tedy v roce 2010 nebo 2011 jsem zase rozesílal cédéčka všem persónám český muziky, co jsem si jen vybavil. Vzpomněl jsem si na Vladimíra Mertu, ten si mě s někým spletl a na mail mi odpověděl „přijď večer do Kaštanu, zahrajem si“. Tak jsem přišel a od tý doby spolu hrajem.

S kým si tě spletl, proboha?
To dodneška nevím a on už tu historku říká dneska jinak, protože si ji nepamatuje. Pak se k nám přidal i Honza Hrubý na housle. Mimochodem, s ním kromě u Merty už dva roky hrajeme i v jiném triu Hrubý – Sean Barry – Fencl. A to vzniklo taky omylem, když Merta jednou nepřijel na koncert a my jsme zjistili, že dokážem hrát bez něj a je to docela zábava.

Trio Merta – Hrubý – Fencl v Bratislavě v roce 2015 Foto: archiv Ondřeje Fencla

A pak musím zmínit Marsyas se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem, kteří mě oslovili v roce 2014, protože už mě taky znali od Vládi a Luboše. Ta sestava se po sedmi koncertech ze známých důvodů rozpadla, ale já jsem dlouhá léta nosil v hlavě myšlenku, že Oskara je škoda. Pak to rozhýbal Karel Týzl, pořadatel a starosta Konstantinových Lázní, který o nás stál a nebál se zaplatit větší peníze za jednorázový koncert. A rozjel se band Oskar Petr a vzpomínka na Marsyas, který vloni odehrál čtyřicet koncertů, letos má pauzu… A tak jsem ve škatulce Ondřej Fencl a jeho LDN.

Ale asi ti to nikdo nevyčítá, ne? Vždyť na tom není nic špatného a ty hudebníky nijak nezneužíváš.
Mně to došlo až poslední léta, že jsem zaškatulkovaný v cílové skupině padesát pět plus. Ale to publikum je velice vděčné, každou chvíli za mnou lidi chodí a děkují, že jsem ty muzikanty znova vytáhl na světlo. Oskar by už vůbec nehrál, Vláďa byl před deseti lety ve zvláštním rozpoložení, kdy na něj moc nechodili lidi. A tak… A měl bych ještě zdůraznit, že za to všechno může hlavně Luboš Pospíšil, respektive Radim Hladík, u jehož mladé kapely se Luboš tehdy inspiroval.

Nicméně – a ve vší úctě k pánům – oni třeba za deset let už hrát nebudou…
… to jsem si, hele, myslel už před pěti lety. A pořád držej! Třeba Petru Jandovi je sedmdesát osm a furt hraje jak divej.

Ale i tak. Jakou máš perspektivu do budoucna?
Je fakt, že teď je to velká část mojí obživy, ale kdyby toho nebylo, tak si celkem pružně najdu něco jinýho. Asi bych víc šlapal do svý muziky. Ale jasně, až mi bude padesát… snad ještě pofrčí Schodiště, které jsme v rozhovoru moc nezmínili, ale máme letos novou desku Kupředu, fantasticky přijatou, našlápnuto jak nikdy dřív za těch třináct let, co tam mydlím elektrickou kytaru. Což mě mimochodem obrovsky baví. Takže tak.